Nevzdávejte se, dokud je léčba, je naděje k vyléčení.
Poprvé, a hned metastatická
Rakovina prsu mi byla diagnostikována v roce 2018. Tehdy mi bylo 32 let. Po porodu druhé dcery mi nešlo kojit, dostala jsem do prsu zánět. Po šestinedělí jsem šla na gynekologii s bolavým prsem. Poslali mě na ultrazvuk, kde mi řekli, že je to jen zánět a že s tím nemám nic dělat. Bolesti se ale začaly stupňovat, pobolívalo mne rameno, hrudník, začala jsem zvracet, zadýchávala jsem se a stále jsem kašlala. Bylo to k nevydržení, a tak jsem si vyžádala další prohlídku. Po sérii vyšetření mi sdělili, že mám rakovinu prsu s metastázemi na plicích, v játrech, hrudníku a rameni.
Dlouho mi trvalo, než jsem přijala fakt, že mám rakovinu. Dokonce když jsem jela po sdělení diagnózy z nemocnice, chtěla jsem skočit z mostu. Naštěstí se mnou jela sestra, která mi to rozmluvila a slíbila, že budeme bojovat, že se budu léčit a nebudu mít bolesti. Manželovi a rodičům tu informaci musela sdělit ona, vůbec jsem se o tom nechtěla bavit.
Nejhorší bylo období chemoterapií, bylo mi opravdu špatně. Ale já se na ně zároveň těšila. Tím, jak léčba zabírala, přestávaly mi bolesti, kterými jsem trpěla.
Prošla jsem šesti chemoterapiemi, gynekologickou operací a antihormonální léčbou. Metastáze se podařilo úspěšně zmenšit a viditelná zůstala jen ta na játrech o velikosti 7 mm. V únoru 2020 jsem se z kontrolního mamografu dozvěděla, že v prsu zůstává pár ložisek. Jestli se bude měnit léčba, řekne až další vyšetření CT. Nyní jsem v klinické studii a zdá se, že léčba zabírá a metastázy začínají mizet. Na kontroly teď chodím každé dva týdny a na CT každé dva měsíce.
Pomoc druhých pacientek je velmi cenná
Původně jsem nechtěla nikomu říkat, jakou mám diagnózu. Ale lidé mezi sebou drbou, a tak se zpráva o mé nemoci na naší vesnici brzy rozšířila. Díky tomu ale vlastně nemám již problém o tom mluvit s cizími lidmi. Dokonce jsem na Facebooku založila skupinu věnovanou pacientkám s metastatickou rakovinou prsu s názvem Rakovina prsu s metastázemi u žen i mužů. Jsem vděčná, že takové skupiny existují. Její členky mi poskytují podporu a pomoc. Sdílíme i zkušenosti z léčby. Je to pro mne terapie, nacházím v tom klid.
Po celu dobu léčby mi byla rodina skvělou oporou. Manžel zůstal doma, kdykoli bylo třeba. Vyslechne mě, když mám obavy, nebo poradí. Jsem ráda, když mi maminka pohlídá pětiletého syna a dvouletou dceru, když jedu na onkologické pracoviště. Maminka mě také povzbuzovala, abych se rychle zapojila do klinické studie, o účast v ní byl totiž velký zájem.
Hodně mi pomáhají i ostatní pacientky z různých facebookových skupin. Když si nejsem jistá léčbou, konzultuji postup i s dalšími odborníky.
Můj oblíbený rituál je ráno vstát a jít ke zvířatům, která chováme. Králíky, křepelky, slepice a morčata jsme si pořídili, až kdy jsem onemocněla. Když dojdu do králíkárny a tam vidím nově narozené králíčky, hned se mi zvedne nálada. Zkouším líhnout kuřátka, vypiplala jsem si křepelky a teď se těším, kdy budou snášet. Díky zvířatům přijdu na jiné myšlenky.
Co neříkat onkologickému pacientovi
Dovede mě naštvat, když lidé říkají, že když máme onkologické onemocnění, stejně tu dlouho nebudeme. Dokonce mi někdo řekl: „To máš za pár!“
Vzkaz pacientkám
Nevzdávejte se, dokud je léčba, je naděje k vyléčení.
Vzkaz veřejnosti
Nelámejte hůl nad onkologickými pacienty. Když někdo onemocní rakovinou, neznamená to, že je to konec. Pokud si nahmatáte bulku, nebo vás něco dlouho bolí, běžte k lékaři. Já jsem to začala řešit až moc pozdě.
