Rakovinu nelze porazit, musíte se s ní naučit žít.
Rakovinu prsu jsem měl za ženskou nemoc
Bylo mi 43 a v prsu se mi objevila bulka. Nejdříve jsem to přičítal tomu, že pracuji v těžkém provozu. Pak se mi ale začaly loupat dlaně, bylo mi nevolno, často jsem měl vysoké horečky. Navíc bulka stále nemizela. Když jsem šel k lékařce, řekla mi, že nic řešit nebude. Nakonec jsem se ale na biopsii dostal a uslyšel z úst zaskočených lékařů verdikt „rakovina prsu“. Byla to pro mě zdrcující zpráva. Do té doby jsem považoval toto onemocnění výhradně za ženskou nemoc.
Nejhorší čas nastal s hormonální léčbou. Bylo to pětileté peklo na zemi. Léčba karcinomu prsu u mužů se neliší od té u žen. Proto podávání hormonální léčby způsobilo zaplavení mého těla ženskými hormony. Přidaly se mi k tomu ještě další potíže jako Barrettův jícen a Crohnova nemoc. Co jsem ale snášel nejhůře, byla změna psychiky. Moje osobnost se změnila. Z veselého člověka jsem se stal pochodující troskou snažící se přežít to, co se ve mně odehrávalo. Byl jsem na zabití. Statečně to odnášela moje paní. Někdy jsem zvažoval i to, že své utrpení zkrátím.
V práci přišla reakce, která mě zaskočila. Kolegové se na mě začali dívat jako na někoho, koho se bojí. Nevěděli, jak se ke mně mají chovat, jestli mě mají litovat, co mi na to mají říct. Můj šéf to vyřešil jednoduše – podal mi ruku, popřál mi, „abych to dal“, a hlavně, aby „to dali“ ti, kteří v tom budou se mnou. Teprve později jsem pochopil význam jeho slov.
Nenechte ovládnout své myšlenky strachem z umírání. Nahraďte je tím, co vám dělá radost
Rakovinu nelze porazit, musel jsem se s ní naučit žít. A musel jsem naučit své okolí žít se mnou. Aby mě přijalo i s nemocí a vidělo ve mně člověka, kterým jsem byl před onemocněním. Řekl jsem si, že pokud to druzí nechápou, nemá cenu s nimi ztrácet čas. Nechápou, co prožívám, co prožívají moji drazí.
To, co mi pomáhá nemoc zvládat, je moje partnerka. Je to neskutečně úžasná žena, která ví, že se potřebuji vymluvit, nebo někdy i zanadávat, aby se mi ulevilo. A ona to trpělivě snáší. Její báječná pomoc mě inspirovala k napsání knížky „Spolu“, kterou vydala Aliance žen s rakovinou prsu.
Rád se odreagovávám prací na zahrádce, kutěním, věnuji se našim 18 kočkám.
Vím, že smrt přijde
Dvanáct let od první diagnózy mi rakovina napadla plíci, metastáze zasáhla i druhou plíci. Lékaři mi sice nabídli možnosti léčby, ale neřekli, proč zvolili právě tento způsob léčby. Takový způsob komunikace mi nevyhovuje. Myslím, že pacient potřebuje věřit, že způsob léčby, který lékaři zvolili, je správný a pomůže mu. Jsem také pro to, aby se pacientům říkala pravda.
Smrt může přijít zítra, příští týden, měsíc nebo až za rok. Ale přijde. Pacienti si proto zaslouží úctu, lásku, péči a pozornost společnosti. Největší síla, kterou můžeme využít, je v nás a v našem okolí. My jediní jsme schopni s nemocí bojovat, je to stejně jen na nás. A i když si nás paní v černém přece odvede, můžeme mít pocit, že jsme pro své vyléčení udělali maximum.
Co mě naštve
Nelitujte nás. To nechceme. Chceme slyšet: „Buď tady s námi.“
Vzkaz pacientům
Snažte se alespoň na chvíli odpoutat od toho, s čím bojujete, a věnujte se tomu, co máte rádi. Pak zapomenete, že jste nemocní, a můžete si užívat bezbolestného života, který je vám na chvíli dán.
Vzkaz veřejnosti
Jsme lidé jako vy. Přijměte nás takové, jací jsme. Máme bolesti, máme trápení. Ale pořád jsme lidé. Nedívejte se na nás jako na něco, co sem nepatří. Nikdy nevíte, kdy nemoc potká vás. Když pomůžete pacientské komunitě, pomůžete i sobě.
I muži mají prsa
