Cítím, toužím, bojím se, stejně jako vy. Ale být nemocný znamená, že to všechno je vedlejší. Hlavní je prozkoumat, zakročit, naplánovat, překonat… Na to ostatní není čas, není prostor. Stejně jako na soukromí. Být pacient je nálepka, téma pro small i deep talk. Viditelná nemoc či handicap výrazně posouvají hranice. Omlouvají zvědavost okolí. Mění optiku.

Děkujeme za podporu a soucit, jsou nedocenitelné. Ale ponechat člověku svobodu v určení vlastní hranice mezi soukromým a veřejným je základ duševního zdraví, tolik nezbytného pro uzdravení.

Rozhodla jsem se nesdílet podrobnosti svého zdravotního stavu. Rozumíte mi? Co nejdéle chci mít své jméno, cítit, toužit a bát se.

Co mi psychicky pomáhá nemoc zvládat?

Klid. Uznání vlastních limitů. Přijmout je a nepos..t se z nich.

Co mě dovede potěšit?

Klid, spánek, pes, les, moře, vaření, kytky, masáž, zpěv, kniha, umění, přátelé, jídlo. Propojení toho všeho.

Jak mě může někdo potěšit?

Radostí ze sdílení toho, co máme společně rádi. Rozesmát mě. Rozbrečet mě.

Co mě stoprocentně naštve, když druhý řekne?

„Když nemůžeš, tak přidej víc.“