Zahrňte nás láskou, porozuměním a oporou, pak spolu zvládneme i to, když jsou některé dny bolavé.
Poprvé, popáté
Verdikt o zhoubném nádoru jsem slyšela již pětkrát. Poprvé to bylo ale nejhorší. Byla jsem voják z povolání a za sebou měla rok plný stresů. Konečně se vše uklidnilo a já si začala užívat hezkého období. A tehdy jsem si našla svoji první bulku. Psal se rok 2005 a mně bylo 43 let. Následoval nález rychle rostoucího nádoru, první operace a první chemoterapie. Hodně jsem se bála, nevěděla jsem, co mě čeká. Pomohlo mi v tom to, že jsem v té době studovala psychologii. Ze začátku jsem strašně bojovala, ale pak mi došlo, že bojuji vlastně sama se sebou, s rakovinou ve svém těle. A to jsem prostě nechtěla. Musela jsem se ale k tomu poznání postupně dopracovat. Je hezké jít s plnou vervou do léčby. Ale během chemoterapií docházejí síly a najednou na ten boj nemáte energii. Druhé zjištění bylo také hodně silné a nečekané! Také jsem chtěla zabojovat. Avšak postupně jsem začala chápat, že s rakovinou to je nerovný boj. Dospěla jsem ke zjištění, že je vhodnější přijmout to, co nemohu změnit. Neznamená to ale rezignaci! Taky jsem si nedávala otázky „Proč se rakovina vrátila, proč já, co jsem komu udělala, proč mne osud trestá?“. Změnila jsem to na otázky jako „Co mohu pro sebe udělat, abych se cítila lépe?“. „Jak se toho mám zhostit, abych to lépe zvládala?“ „Kde jsou moje hranice, kam až můžu?“ Když si dávám takové otázky, nemám negativní myšlenky a situace se mi lépe zvládá. Samozřejmě vás metastatická rakovina převálcuje. Ale když si kladu otázky „Co pro sebe můžu udělat, jak život prožít vědomě, autenticky?“, tak je to o něčem jiném a žije se mi lépe. I když žiji život s metastatickou rakovinou prsu.
O ženství
Zkraje jsem jen na okamžik zvažovala, jestli si nechám udělat nová ňadra, ale manžel řekl, že jestli bych to měla dělat jen kvůli němu, tak nemusím. Řekl, že mě má rád takovou, jaká jsem. A tak, i když jsem teď potřetí bez vlasů, bez prsou, nejsem to o to míň já. Cítím se jako žena, jsem žena. Sedět s rovnými zády mi pomáhá. V těžkých chvílích, kdy s onkoložkou probíráme můj zdravotní stav, nebo v období depresí mi pomáhá sedět s rovnými zády a dýchat do břicha. Nic se fakticky nezmění, ale uklidním se a můžu vnímat to, co mi říká lékařka, nebo to, co se kolem mě děje. Také jsem měla depresivní období, ale s „rovnými zády“ jsem ho zvládla lépe. To, že jsem akceptovala věci tak, jak jsou, třeba to, že nemám vlasy, pomohlo i mému okolí vše vnímat normálně.
Jak mi pomáhá rodina a kamarádi
V nemoci je pro mě ideální podporou láskyplný vztah. Když jsem se ptala syna, jak vnímal moji nemoc, říkal, že jsem si pořád ze všeho dělala legraci. Někdy mi samozřejmě těžko bylo, to jsem si zalezla do koutku a „lízala si rány“. Ale když mi bylo lépe, byla jsem ráda, že mohu vidět své děti vyrůstat. Během léčby i po ní jsem někdy hodně unavená a pak mi pomohou maličkosti, jako když mi manžel nabídne, že mi udělá čaj. Jsou to běžné věci, které jsou pro zdravého člověka samozřejmé, ale pro člověka v léčbě znamenají velikou pomoc. Faktickou i emocionální.
Rozhodně nesnáším otázky „Jak ti je? Jak to zvládáš?“
Potěší mě, když se mi někdo ozve jen tak. Pacientce udělá radost, když si na ni někdo občas vzpomene. Třeba když někdo zavolá a řekne, že jde právě kolem, zda by si mohli dát spolu čaj. Nebo že je zrovna v obchodě a zda jí může koupit hezká jablka. Je to projev normálního lidského člověčenství, kdy se pacientovi ozvete. On totiž čeká na chvíli, kdy ho někdo osloví. Donutí jej to převléknout se z pyžama a „zkulturnit se“. Chtěla jsem poradit ženám podobně postiženým nemocí, co mi pomohlo. Napsala jsem proto knihu „ABCDa zvládání rakoviny, opakovaných recidiv a metastáz“, která vyšla v minulém roce. Knihu jsem napsala také proto, že na Facebooku je plno skupin, které mohou pro ženy, jež nejsou na negativní zprávy psychicky připraveny, působit opačně nežli jako podpora. Ne všechny případy totiž mají šťastný konec. Proto také doporučuji jako zdroj informací weby s ověřenými informacemi jako web Aliance žen s rakovinou prsu www.breastcancer.cz nebo web České onkologické společnosti www.linkos.cz.
Vědomí toho, že je náš život konečný, je důležité
Moje komunikace s lékařem byla vždy dobrá. Po chemoterapiích je paměť někdy horší, a tak pokud mám nějaký dotaz na lékaře, napíšu si jej a při kontrole se zeptám. Realita je ale taková, že lékaři nemají někdy na pacienty dost času. Jsem proto zastáncem pacientských organizací, které organizují pobyty pro pacienty, na nichž se mohou setkat s lékaři a různými odborníky a dopodrobna se jich v klidu vyptat na to, co je zajímá. Tím, že beru svoji nemoc (já říkám diagnózu) jako realitu, jsem otevřená i diskusím s paliativním týmem. Nechci zavírat oči před tím, co je. Dospěla jsem k poznání, že: „Vědomí konečnosti našeho života přináší větší pokoru k žití“.
Proč mám teď v hlavě místo na krásné věci?
V jeden pátek jsem jako externí host přednášela vojákům velitelství téma „Co dělat, když se nedaří“. Chvíli nato jsem u onkoložky uslyšela vyhodnocení nálezu a nabídku paliativní léčby. Dva dny předtím jsem však už tušila. Takže jsem si chvíli poplakala a zpracovávala to. Poté jsem se týden věnovala třídění a skartaci svých věcí. Mám spoustu sešitů a příprav z přednášek. Já jsem na tom lpěla, měla jsem k tomu osobní vztah. Zároveň ale učím, že bychom neměli lpět na negativním myšlení, na věcech ani na vztazích. Také jsem udělala závěť. Nyní úřední. Podle mého se závěť nepíše proto, abychom mohli dobře umřít, ale abychom mohli dobře žít. Měla jsem pak v sobě hezký pocit, že mám toto uzavřené a mohu se věnovat jiným důležitým věcem. Teď mám v hlavě místo na krásné věci.
Co mě dokáže rozpálit?
Když mi někdo lajkuje všechny články a posty na Facebooku a pak mi řekne: „Zuzi, hlavně se vyzdrav!“ To není dobré metastatickým pacientkám říkat. My se chceme vyzdravit, ale... no třeba placebo efekt funguje... tak děkuji za přání.
Vzkaz pacientkám
Narovnejte si záda, naučte se dýchat do břicha, udělejte si pro sebe čas, věnujte se sama sobě a buďte sama sebou. Naučte se sebelásce. Dokud tady jsme, užívejme si toho. Zbavme se negativismu. Já rozhoduji, jaký budu mít den. A to, že je tam diagnóza? Každý máme něco!
Vzkaz veřejnosti
Zahrňte nás láskou, porozuměním a oporou, pak spolu zvládneme i to, když jsou některé dny bolavé.
